Autorita, národ. Evropa dříve a dnes

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Je to již neuvěřitelných  32 let, co u nás došlo k  nečekanému společenskému převratu.  A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali,  a kde se stala první chyba, že  vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli.

Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fora, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o  povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před rokem 1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“  Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která  se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme  neomezenou svobodu bez odpovědnosti,  všechno měla  řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje  bezohlednost,  sobectví a hrabivost. Lidem  chybí motivace  k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom  nehledí, jde jen o to, aby se rozmnožovaly.  Zisk rozhoduje. A  jen zcela pokrytecky se  pěstuje pohoršení nad nekalým bohatnutím těch, kteří někomu  překážejí. S předstíraným přesvědčením se vyhlašuje celospolečenský  boj s korupcí. Je však  neúčinný, vede se jen slovně, jen pro uchlácholení oprávněné kritiky. 

Převratné  události  koncem roku 1989 probudily   silné naděje v obrat  k lepšímu, dostavilo se i   nadšené očekávání a odhodlání  odstranit  a napravit  dosavadní společenské  nešvary. Vrátit se k nezapomenutelným ideálům demokracie a humanity. Ale netrvalo dlouho, přišlo vystřízlivění. Vývoj nabral směr, který nikdo z lidu  nečekal a nikdo si nepřál. Působením nových elit  došlo u nás postupně k šíření  marasmu a  k postupnému  společenskému rozkladu. Neoctli jsme se  daleko od stavu, kterému sociologie říká   anomie,  stav bez pravidel, stav libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily  žádoucí principy  samostatného státu, práva a spravedlnosti, solidarity  a humanity, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu  k transcendentnu“ apod.  A k tomu přistoupila  masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, svobodě podnikání, směřující  přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a  k slibované kýžené prosperitě. Program obnovy  soukromého vlastnictví a  neregulovaného  trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako neomezená  příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů. Ambiciózní podnikavci využili  příležitostí a obsadili  hbitě důležité politické nebo ekonomické pozice.  Pro obnovu kapitalismu a  pro ustavení  vrstvy kapitalistů vláda dovolila „zhasnout“, aby na způsoby obohacování nebylo vidět. Původně silný společenský popřevratový  konsensus vyprchal.

Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu padl roku 1992 viditelný historický  doklad  minulého  úspěchu  i symbol úsilí, které spojovalo   generace našich předků  v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho   jsme pocítili ztrátu  nadosobního smyslu pro povinnost. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity.  Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi  pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být  vnímán jako  představitel  a zosobnění  národní tradice.

Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se  první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a  zároveň bagatelizuje protektorátní  kolaborantství. Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus  husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se  silně nevraživým podtextem  se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí  se odsuzuje národní  kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale  také  hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. (Jde o konec „války třicetileté“  r. 1648 a o potvrzení zničující nadvlády Habsburků nad českými zeměmi.)

Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a  našeho osvobození  r. 1945.  Znovu se otevřela  problematika  německé menšiny na českém území  a  realizace  Postupimských  dohod. I na některých  vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde  se  obnovují sochy starých mocnářů a bourají  památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se 28. říjen. Ale to  všechno se dnes u nás  smí a  může,  protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si  tu svobodu  přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění ani nepřehledné množství  většinou samoúčelných a  malicherných směrnic od  vedení Evropské unie v Bruselu, ani nepřehledné množství  neživotných a často nedomyšlených zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá a nemůže mít pozitivní  vliv.

Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná   a u t o r i t a.  Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti  významnou funkci, protože nositelé  autority právě dík vážnosti, které se těší,  mají  účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých, nepřehledných, organizovaných a hierarchizovaných  společenských skupinách vzniká autorita funkčně-institucinální. Je spojena se společenskou pozicí a  větší či menší účastí  na držení moci ve společnosti.  Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem  nejen na základě respektu k  jejich  vlivné společenské  funkci, ale i na základě dobrovolného  uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a  lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů  Československé republiky  těšil první prezident. T.G. Masaryk  byl nejen hlavou státu, ale  zosobňoval  i  dalekosáhlou vážnost  a úctu  k  ideálům  politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu  někteří  žárliví  názoroví  protivníci  dodnes  Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou  (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění).  Lidé s autoritou  jsou  ve skupině ručiteli  tvorby  a ochrany hodnot  a  jako jejich představitelé  zprostředkovávají  rovněž   spojení s  kulturním odkazem minulosti  skupiny. Oživují   ideály  a aktualizují  tvořivé síly  a  snahy  předků   v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás.

Za  podmínek dezintegrace a dehonestace hodnot  sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu  příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a  všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život  v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.

Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se  rozkládá  a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení  jedinci jsou tu pro egoismus, machinace a zápolení, v kterém vítězí hrubá síla a bezohlednost.  Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce,  intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a  lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a  hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu,  studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též  všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném  sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že  mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové,  např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže  poskytnout  ideový základ pro  budování nově ustaveného (zbytkového)  státu.

Stav společenské anomie a absence věrohodné autority souvisí s krizí  i d e n t i t y. Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita pozitivně utvářela.

Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od  představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec,  stát...) Identita se vyjadřuje jak slovem  já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro  nebo  makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita spočívá v souhrnu  faktorů, které jsou pro ni  charakteristické.  Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč ( ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém  společenství, ke kterému patříme, o  jeho specifické cestě dějinami mezi  cestami jiných národů, je to i  vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k  pokračovatelům  v čase, spojení respektované tradice s  nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle.  Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena.

Svět dnešní  „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu  nové vzory pro chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová  identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko-politický celek – Evropa.  Je to nová, neočekávaná  příležitost pro  identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci  současníků.  Znamená to, že identitu národní máme  odložit?  Čím jako Evropani budeme kulturně  žít, co budeme chtít,  v co budeme doufat ? 

Skutečnost je taková, že identita jedince čerpá  svůj obsah   z příslušnosti k rodině, k vrstevníkům, k souvěrcům,  k  rodnému kraji,  k vlasti.  Sytí se převážně  hodnotami  bezprostředně prožívaných  okruhů. Teprve  pak může vstoupit   do  celků, které jsou  na stupnici zobecnění výše,  jako  např.  dnes aktuálně celý světadíl -  kontinent  Evropa.

Evropa jako  geograficko-historický pojem   je  velmi vysoká  abstrakce. Odhlédneme-li od  jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého obsahu. Je nápadné, že  i současná   programová sebeprojekce  Evropské unie se omezuje na několik všeobecných  politických  hesel, nadto  vlivem nestejných zájmů  členských států  ne vždy  jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny  materiálních i duchovních hodnot  jednotlivých  evropských národů by byla  pojmová  kategorie  Evropy  obsahově zcela vyprázdněná.  I  proto  je mylné  národní uvědomění a  program evropské integrace  stavět do protikladu. Navzájem se  nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují.  Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které  jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství  nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta  místo deklarované  europeizace předkládá  módní amerikanizace.  Ani  federealizovaná  Evropa  nemůže rušit  ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů  a  jejich odlišných národních identit vůbec  možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš  nutná.

Všelidský smysl federalizované Evropy nespočívá v hegemonii a  v uspokojování  geopolitických zájmů  velmocí, ale v trvalé a spolehlivé ochraně evropského kulturního dědictví, dědictví  jednotlivých evropských  národů.

Jak to, že se národní idea u nás potlačuje?

Pro formování skupinové i osobní identity  byl  u nás v minulosti národní program velmi důležitý.  Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o  jeho kulturu a  vzdělanost.  I národní umění všech druhů  nás  většinou  přestalo  životem  provázet. Převahu  ve veřejném prostoru získala  nepřeberná  nabídka  z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce. Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí  i  novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i  s podporou velmocí) přihlásily k  právu na sebeurčení  pro tu či  onu  národnostní skupinu, se musíme ptát: Není  potlačování národní myšlenky  v zájmu  evropské integrace jen nová účelová politická  fikce,  která má zbavit  některé národy péče o hlubší národní program a  zrušit  tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti  a nového kolaboranství, že právě my  jsme ochotni  rezignovat na  svou národní  identitu? Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na  útoky proti  své národní  příslušnosti.  A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem  např. studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a  chtěli být raději Kelty  než Čechy a Slovany.  A přitom přece  jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. Přijdete-li „ven“, zeptají se vás  nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?

Ovšem polistopadoví političtí vůdcové  nás učíli jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extrémismus. Nezbývá než se  názorům pana Podivena  opět „podivit“.

Cožpak přirozená oddanost člověka  rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí  sounáležitosti  s  blízkými  účastníky  společného historického osudu - to je možno označit jako extrémismus?

Bez jasné osobní i skupinové identity není možno stanovit smysl života,  ani osobní, skupinové, národní a státní cíle. Bez historicky, politicky, hospodářsky a kulturně vytvořené národní identity a důvěry ve vlastní národ nelze vytvořit ani společnou identitu evropskou a harmonické spolubytí a spolužití  národů v Evropě.

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického   kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém   bohatství  Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení  nových otázek a problémů nejen národních, ale i celoevropských  a  celosvětových. Ale  přitom nikdy svou národní identitu  nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak  stát, tak  i identitu osobní.

Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal  M a s a r y k: znal svět a přitom stál pevně na zdejší půdě.“

Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl  a  je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot   v rozměru osobním, národním  i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století,  v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních  národních  tradic. Takovým  zosobněním  ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez  jeho autority nelze u nás  udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují,   spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

První odboj a první republika, přes  krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila   Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty vzali za své,  kteří je přijali jako národní  i osobní program, vznikl na našem území  a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí.

Masaryk a jeho  spolupracovníci, spoluzakladatelé Československa, by hluboce  nesouhlasili se současností.Vždyť  tvorbě  nového  státu a  boji  za  svobodu a samostatnost  věnovali celý svůj život. Československo  bylo smyslem jejich života, cílem veškeré  jejich energie, veškerého jejich rozumu i citu. Nedokázali by oželet ztrátu Československa. Státu, který vznikl jako výsledek dlouholetého boje vlastenců, buditelů, sokolů, legionářů. Státu, který byl  vítězstvím porobeného národa  nad třemi sty lety  nesvobody a nesamostatnosti. .

Nesmířili by se se ztrátou prestiže státu. Kam se podělo hrdé Československo? Zbylo tu  jakési dílčí oslabené Česko, státeček,  téměř poslední v žebříčku srovnávaných 148 zemí.

Nesmířili by se s poklesem  parlamentarismu. Kam se poděla odpovědnost politických elit? Cožpak politiky nemá charakterizovat   respekt k historické kontinuitě národa  i  vážnost  k současnému  postavení státu? A není podmínkou žádoucího   podání  historické i současné skutečnosti  pravda? Pravda  bez cynického, utilitárního  a manipulativního překrucování v zájmu propagandy těch nebo oněch  vlivných  mocenských center?

Začalo to kuponovou privatizací, pokračovalo sanací bank v cizím zájmu a skončilo korupčním hospodařením „bilion sem, bilion tam“. Zapomenuta byla  věrnost historické paměti,  vážnost k usilování předků i odpovědnost za budoucnost  příštích generací. Cílem se nestala  uvědomělost a rozhled občanů, všeobecná  vzdělanost a kulturní úroveň obyvatel.  Cílem se stal úpadkový model Evropy, která nedokáže nabídnout nic víc než lavinu zboží a hedonismus spotřeby. Pro politické  elity u nás tak vznikla pochybná  závislost a ochotné posluhování mocným kapitalistům a nadnárodnímu kapitálu. Nejde o žádnou uvědomělou historickou úlohu našeho národa. Jde o to, jakou máme v Evropské unii „imidž“, řekl předseda jedné polistopadové  vlády. Jak sdílíme evropské hodnoty, jak se účastníme její zahraniční politiky a jak vyznáváme konzumní ideály ve všech oblastech  života.

Ani ho nenapadlo, že  vláda  a stát nemá  sloužit zájmům politiků a jejich „imidži“, ale potřebám  občanů a jejich autentickému životu v duchu  vzdělanosti a kultury, nezávislé na pouhé  konzumní nabídce a poptávce mocných.

Představitelé první republiky  by  se nesmířili s nedostatkem péče o školství a  o učitele, o jejich kvalifikaci a o materiální zabezpečení.

Zapomenuto je prvorepublikové heslo „Stát jsme my“, my občané. Místo občanů se vyjadřují všudypřítomná média a vedle nich se vynořují se svými hlasy četné neziskové organizace.

Stát se rozpadá a štěpí. 

A k parlamentarismu patří i otázka sociální. Zakladatelé Československa  by se nesmířili s nezaměstnaností ani s bezdomovectvím ani se sociální vyděděností.

Vyznávali zásadu, že každý má právo  na práci a na spravedlivou odměnu. Ne na almužnu, ale na spravedlivou odměnu.

Nesmířili by se  se sobectvím a arogancí. S pavlačovými způsoby nactiutrhání, pomluvami, sprostotou a nadávkami ve veřejném prostoru. Ve veřejném prostoru, který se tak často  prolne  i s politickým prostorem. Masaryk odsuzoval nízkost myšlení i chování některých politiků. Měl pro ni výstižný název. Byl to  „Kocourkov “ a „Hulvátov“. A my se nestačíme divit, jak počet „Kocourkovů“ a „Hulvátovů“ stoupá.

Nesmířili by se s gendrovými extravagancemi, gamblerstvím, s kouřením marihuany ani s alkoholismem.